Poděbrady

Poděbrady se pyšní jednou velkou předností, respektive zvláštností, která mě láká a nutí se sem v dnešní uspěchané době znovu a znovu vracet. Touto vábničkou je nehmotný, leč nepřehlédnutelný pomalý běh města. Narazíte na něj všude – auta na náměstí jezdí „třicítkou“, aniž by je k tomu vyzývalo dopravní značení, lidé se zastavují, usmívají se a klábosí (ač jsou Poděbrady městem se 14000 obyvateli, každý každého zde zná – minimálně od vidění), na hlavním a právem oblíbeném náměstí krále Jiřího se nestává, že by do Vás naráželi kvaltující „protichodci“ (jak je typické třeba pro Václavák). Proč tomu tak je? Možná proto, že se prostě v lázních odpočívá a každý domorodec i typický návštěvník – lázeňák to ví. Možná proto, že je všude plno zeleně, stromů, květin,… Na jaře v rozlehlém parku kvetou a voní magnolie, v létě Vás „dostanou“ barvy květin tvořících proslulé sluneční hodiny, na podzim je pěkný pohled na padající listí do pomalu usínajících fontán a fontánek a v zimě se dá ocenit místní muzeum, rodná síň krále Jiřího či bývalý špitál královny Kunhuty. Poděbrady mají své kouzlo, genius loci, které si mě zcela získalo a věřím, že se zde bude líbit i Vám.